Den odpočinku

... byl ve znamení práce.

Mimořádný den volna někteří závodníci MS - rallytruck týmu přivítali, jiné trápilo, že páteční závod kamionů byl odvolán.

„Je to špatně. Je to další den, kdy jsme mohli něco dotáhnout. Potřebujeme jet. Stanovili jsme si nějakou strategii, kterou mi organizátoři tím dnem volna nabourávají,“

řekl první pilot závodního Liazu 4x4 Dakar Marek Spáčil.

O co v sedmé etapě Rallye Dakar 2009 posádka zeleného závodního Liazu s číslem 520 přišla věděl čtyřkolkář Olda Bražina, jemuž asistenční Tatra 6x6 MS - rallytrack týmu poskytuje technické zázemí. “Bylo to náročný hlavně fyzicky. Ze začátku to byla šílená rozbíječka, písky pak kaluže a bahniska. Trefil jsem strom. I když se jede šedesát osmdesát, tak na tom blátě to klouže a kola se zablokují, no a pak už to jde samo,“ vyprávěl své zážitky z pátečního speciálu vedoucí ve směru ze San Rafaël do Valparaisa v Chile Olda, který dojel do cíle na pátém místě. „ Dneska jsem na mašině strávil v kuse šestnáct hodin,“ dodal Olda.

Narozdíl od závodících, celý MS -rallytruck tým se v průběhu pátku v poklidu přesunul do Chille do bivaku, jenž tentokrát vyrostl v areálu námořní školy ve městě Valparaiso na pobřeží Atlantiku.

Přejezd proběhl poklidně. Posádky všech tři týmových vozidel si vychutnaly pohled na masivní pohoří Anda i nejvyšší horu Anconcaquea.

Průjezd celním prostorem z Argentiny do Chile měli organizátoři připravené dokonale.

Pro dakarskou karavanu připravili několik vlastních odbavovacích pruhů. Celníci prohlíželi, zda někdo nepřeváží jablka, sýry a některé další potraviny. „Na přechodu nám akorát sebrali oříšky. Jinak jsme jeli a jeli a jeli.

Do bivaku jsme dorazili po šestnácté hodině, umyli jsme auto a najedli se,“

popsal další počínání závodníků i mechaniků druhý pilot Zdeněk Kubeša.

Oficiální den volna, který v sobotu kromě posádek kamionů měli v sobotu i motorkáři, čtyřkolkáři a automobilový závodníci, se v bivaku ´vůbec neodpočívalo.

„Musíme dnes udělat taktickou přípravu na druhou polovinu závodu,“

řekl navigátor Jarda Lamač.

Parta Luďka Podhorného se pustila do údržby závodního kamionu.

„Museli jsme připevnit nový klakson, vyřešit dofukování, prohlédnout komplet celé auto, jestli někde není nějaká prasklina a udělat celkovou pravidelnou údržbu,“

pospal náplň sobotního dne Marek Spáčil.

Co se týká umístění Marka v šest etapě, tým stále vyjednává s organizátory o odpočtu časové ztráty, kterou získal při pomáhání jinému kamionu. „Stále to není dořešené, je to otevřené,“ dodal Marek Spáčil.

(zura)

Den volna v Rajském údolí

„La Perla del Pacifico“ – Perla Pacifiku. Tak bylo nazýváno Valparaíso,

dnes třetí největší chilské město. Bivakujeme v areálu námořní akademie a tak to máme se vší parádou – ráno slavnostní vytažení chilské vlajky na námořní stožár uprostřed vzorně střiženého trávníku neméně vzorně střiženými námořníky. Jídlo v přednáškovém sále, ve kterém na sebe střílí trojstěžníky pod plnými plachtami z dobových obrazů slavných bitev na stěnách. A na nádherné terase nad mořem vzorně uspořádaná výstavka rozvoje nástrojů na zabíjení – děla, kartáče, torpéda. miny a také pochopitelně modernější rakety.

Službu konající důstojník, který mi zasalutoval při cestě za ranní kávou, mi řekl že Rally Dakar je to nejlepší, co po mnoha letech Valparaíso potkalo.

A obyvatelé i obyvatelky přístavu nám to dávají najevo všude, kde se objeví nějaké auto či motorka z dakarské kolony. Najednou vám někdo podá do okénka ruku nebo láhev vynikajícího vína nebo napíše prstem podpis na zaprášené okno.

Faktem je, že přístav Valparaíso musel ve své historii čelit mnoha ranám a hrál ve světové ekonomice mnohem větší roli než dnes. V době získání nezávislosti v roce 1818 tu žilo 5 000 obyvatel.

Rozvoji pomohla zlatá horečka v Kalifornii – přesněji řečeno, tato zlatá horečka vyvolala poptávku po chilské pšenici. V polovině 19. století tu žilo už 55 000 obyvatel. Rozmachu města přispělo i dokončení železnice ze Santiaga. Navíc bylo prvním důležitým přístavem pro lodě, plující kolem mysu Horn. V roce 1880 už mělo Valparaíso kolem 100 000 obyvatel, bylo důležitým obchodním centrem pro celé tichomořské pobřeží a také důležitým centrem pro rodící se chilské bankovnictví.

První osudovou ranou bylo velké zemětřesení v roce 1906. Naštěstí nezničilo všechny budovy ve městě a tak tu dodnes můžete vidět ukázky impozantní architektury 19. století. Druhou ranou bylo otevření Panamského průplavu a tou třetí evropský vynález syntetické náhrady chilského minerálního ledku. Zbytek dokončila hospodářská krize ve 30. letech. První výrazné oživení přišlo až po druhé světové válce s industrializací země.

Dnes je to kromě přístavu také známé turistické centrum, stejně jako sousední Viňa del Mar. Na první pohled je vidět rozdíl mezi bohatou rovinatou čtvrtí El Plan na pobřeží a chudinskou čtvrtí s barevnými „barrios“ v kopcích. Přístav se vlastně rozkládá na jakési vlnami tvarované terase, která se zdvihá do neuvěřitelných převisů a kopců.

Malé barevné domky ve svazích jsou s městem spojeny točitými silničkami, stezkami, schodišti a „asensores“ – výtahy a lanovkami. Jízda s nimi patří k oblíbeným turistickým atrakcím, stejně jako koupání a slunění na plážích Pacifiku. Nic z toho si účastníci Dakaru neužijí.

Ale až zítra vyrážíme do La Sereny budu vědět, že na šňůře čtrnácti etap rally přibyla nádherná „La Perla del Pacifico“ - Perla Pacifiku.

Standa Berkovec, Valparaíso, 10.1.

Neznámí hrdinové neexistují

Dakar dělají mravenci. Stovky lidí v zázemí. T

a černooká krásná slečna u výdeje jídla, dvoumetrový pilot televizní helikoptéry, novináři v letadlech i ti co jedou, řidiči pořadatelských aut, časoměřiči, mechanici. A celé to mraveniště se teď přesunulo do přístavu Valparaíso v Chile a žije dál svým životem. Jen s tím rozdílem, že mraveniště má dneska den volna.

Což na Dakaru znamená, že je víc času na práci.

Kluci mechanici z týmu MS Rallytruck Marka Spáčila nemohou přivyknout „normálnímu“ režimu dnešního dne – v noci spali a ve dne budou pracovat. Do této chvíle to bylo tak, že v noci pracovali, pak si dali kávu a jeli denní přesun mnoha set kilometrů.

Sem tam urvali hodinku spánku – ne víc. Kdo nikdy nezažil tenhle typ chlapíků s olejem ve vlasech, válející se v prachu nebo písku celou noc v šílených pozicích pod koly či převodovkami, to celé v pekelné kulise puštěných kompresorů, generátorů a nastartovaných motorů, nikdy tak úplně nepochopí moji následující větu.

Skutečnými hrdiny Dakaru nejsou jen ti za volanty, ale také mechanici.

A protože nemám rád vyhýbavé alibistické kecy o bezejmenných hrdinech, rád jim teď skládám poklonu.

V týmu MS Rallytruck to jsou Luděk Podhorný. Kamil Grygar a Tomáš Hubený.

Myslím, že Marek Spáčil měl při výběru mimořádně šťastnou ruku. Protože tihle kluci mají ještě něco navíc. Něco, co ve velkých továrních týmech dobře placených lidí tak často nepotkáte. I v těch nejtěžších situacích a nejšílenějších nočních či ranních hodinách tam panuje pohoda a jistý druh nepřenosného šibeničního humoru.

A tak tráví dnešní „den volna“ opět pod zeleným závodním Liazem, stejně jako stovky dalších bláznů z celého světa všech 49 národností na letošním rally.

Protože Dakar dělají mravenci z celého světa.

Standa Berkovec, Valparaíso 10.1.